Mini-Schengen - vyjádření předsedy právního výboru EP

Současné návrhy na zmenšení Schengenského prostoru nelze považovat za rozumné ani za možné. Naopak v rámci Schengenské spolupráce je třeba obnovit důvěru mezi jednotlivými státy a případné nedostatky v rámci této spolupráce je třeba řešit za použití standardních mechanismů.

Cílem všech států účastnících se schengenské spolupráce tak musejí být dva hlavní cíle (podle čl. 77 Smlouvy o fungování EU):

a) zajistit, aby osoby bez ohledu na svou státní příslušnost nebyly kontrolovány při překračování vnitřních hranic

b) zajistit kontrolu osob při překračování vnějších hranic.

Tyto dva závazky společně charakterizují „schengenský prostor“ a jejich zajištění je úkolem všech členských států.

Uvažovat o zmenšení schengenského prostoru na 5 států a dokonce navrhovat zřízení detenčních táborů pro uprchlíky vně hranic těchto států je nepřijatelné. Česká republika plní své povinnosti vyplývající z členství v Schengenu a neexistuje tedy důvod proč omezovat právo českých občanů na volný pohyb po schengenském prostoru.

Nic na tom nemění, že za současné migrační krize či v souvislosti s hrozbou teroristických akcí přistupují jednotlivé členské státy k dočasnému zavedení kontrol na vnitřní hranici. Tato ochranná opatření jsou plně v souladu s právem a jejich oprávněnost potvrdila i Evropská komise.

Zmenšení Schengenu je nelogické i z pohledu současných snah o posilování spolupráce například v oblasti sdílení zpravodajských informací. Je třeba se naopak soustředit na maximální využití a sdílení všech kapacit jednotlivých států za společným účelem, kterým je v první řadě zajištění bezpečnosti občanů Evropské unie.

Z právního pohledu je dnes schengenský systém založen na nařízení, k jehož přijetí, změně či zrušení je třeba kvalifikované většiny v Radě. Předpokládáme-li odpor států, které nizozemský návrh ze současného Schengenu vylučuje, pak státy, které mají být členy onoho minischengenu, nemají dost hlasů na potřebnou kvalifikovanou většinu. Jinou možností je změna zakládacích smluv EU. Třetí možností je posílená spolupráce uvnitř EU, ale ani zde nejsou splněny podmínky nejméně devíti členských států či budoucí otevřenosti pro ostatní členské státy. Čtvrtou variantou je mezinárodní smlouva: ta by představovala buď novelizaci stávajících smluv, k čemuž je třeba jednomyslnosti členských států, anebo porušení obecného závazku loajality členských států, závazku zdržet se „jakýchkoliv opatření, jež by mohla ohrozit uskutečnění cílů“ Smluv (čl. 4/3 SEU).